V Centru cyklistiky jsme se už párkrát potkali, na švihu už s námi také byl. Teď osobním setkáním doba příliš nepřeje, tak jsem ráda, že se spolu s Honzou Tománkem můžeme pobavit alespoň takhle na dálku a představit ho vám, našim čtenářům!
Začneme otázkou, na kterou jsi určitě zvyklý. Jsi dvojnásobný mistr světa v 70.3 Ironmanu – co znamená to číslo?
To číslo označuje celkovou distanci v mílích, kterou závodníci během tří disciplín v polovičním ironmanu absolvují. V kilometrech to představuje 1.9 km plavání, 90 km na kole (v mém případě na handbiku) a na závěr 21.1 km běhu (na běžecké formuli).
Jak jsi se dostal k triatlonu? V dětství jsi hrál přeci fotbal, je to tak?
V patnácti letech nás srazil nepozorný řidič osobního automobilu, když jsme se s kamarádem vraceli z fotbalového tréninku. V dětství a v době před úrazem jsem vystřídal mnoho sportů a jedním z nich byl i zmíněný fotbal, ale vždy jsem spíše inklinoval k individuálním sportům. Ve fotbale jsem chytal, což je spíše individualistický post a zpětně se přiznám k tomu, že týmového ducha jsem moc neměl. Mou vážní byla vždy cyklistika a dříve především horská kola. Láska ke kolu mě po úraze nasměrovala zpět k cyklistice, ale tentokrát již jen k silnici, které jsem se postupně začal věnovat na vrcholové úrovni. Výkonnostně se mi dařilo, ale na absolutní světovou špičku to zatím nebylo a postupně se u mě začal vytrácet tah na branku. Kolo se stalo rutinou a výzvou byly jen další a další medaile. Přestalo mi to dávat smysl. Prvního 70.3 Ironmana na Lanzarote jsem jel s kamarádem trošku z hecu, ale konečně se mi zhmotnilo to, o čemž jsem již dříve přemýšlel. Vzhledem k tomu, že to byla má první triatlonová zkušenost, byl to tzv. křest ohněm, který mi vyšel na výbornou a do dlouhého triatlonu jsem se zamiloval!
Jeden nepozorný řidič Ti svým způsobem změnil život. Vždy, když spolu mluvíme – po telefonu nebo osobně, vyzařuje z Tebe mega dávka optimismu, kterou by Ti řada lidí bez handicapu mohla závidět. Kdo Tě naučil koukat na svět s nadhledem a optimismem?
Myslím si, že optimista a do jisté míry i „snílek“ jsem byl vždy! Ale po úraze mi spoustu věcí začalo docházet. Rozhodující pro mě po úraze bylo, když jsem si uvědomil, že jakýkoli problém je tak velký, jak velký ho cítíme. Svůj úraz jsem postupně přestal řešit a vnímat jako svůj handicap. Naopak překonávání překážek a posouvání sebe sama se stalo smyslem a náplní mého života. Každý máme ve svých rukou volbu toho, jací budeme, nebo jací chceme být. Já jsem se rozhodl. Někdy to není snadné, ale svému rozhodnutí věřím a jdu dál!
Díky sportu hodně cestuješ. Které země jsi si zamiloval a proč?
Jednoznačným favoritem je Itálie. Líbí se mi naturel Italů, jejich bezprostřednost a akčnost. Italská kuchyně. Celkově přístup k životu a láska k cyklistice.
Řekni, máš rád kávu?
I to je jedním z důvodů proč mě učarovala Itálie. Kvalitní a dobré espresso umím ocenit a vychutnat si ho. Po těžkém jídle nebo dokonce po náročném závodě je to pro mě to nejlepší, co mi dokáže srovnat žaludek. Posezení s přáteli u dobrého espressa je po těžkém tréninku oblíbenou kratochvílí.
Co by Tě potěšilo, kdyby se v Čechách změnilo ve vztahu řidič x cyklista – na handbiku jsi pro řadu řidičů asi překvapením, vlastně je spousta řidičů, pro které je i člověk na běžném kole překvapením.
V tomto ohledu jsem docela optimista, protože vnímám tu proměnu k lepšímu na českých silnicích v průběhu několika let. Na straně druhé se několikrát do roka setkám s bezohledným řidičem, jehož agrese je neomluvitelná. Obecně bych si přál, ať jsou lidé více tolerantní, a to nejen za volantem. Protože tolerance v české společnosti chybí. Z pohledu vrcholového sportu nejsem příznivcem cyklostezek a zastávám názor, že cyklista na silnici patří a řidiči to musí pochopit a respektovat. Stejně tak jízda dvou cyklistů vedle sebe, protože nezaberou více prostoru než auto a rozhodně nejedou pomaleji než traktor! 🙂
Máš nějaký vzkaz malým sportovcům, pro které jsi vzorem a chtěli by jít ve Tvých stopách?
V mých stopách nejde jít, v mých stopách se musí jet, ale teď vážně! Buďte sami sebou, nebojte snít a stanovujte si cíle, průběžné i dlouhodobé, protože bez cíle není kam se v životě posouvat!
Jaký by měl být rok 2021, abys před Silvestrem řekl: „Sakra, to byla parádní jízda!“
Mým cílem a přáním je být hlavně zdravý a dělat věci, které v mých očích mají smysl a kterým věřím. Na poli sportovním bych konečně chtěl na Hawaii nebo přihodil třetí titul v 70.3 Ironmanu! A hlavně aby se v Bikeheart mohlo co nejdříve na skvělé espresso! 🙂
Díky moc Honzíku! Ať se daří a brzy na viděnou u nás v Plzni!